Huculský kůň

 

Hucul provázel chudobné obyvatele Karpat od nepaměti.
Malý podsaditý koník sloužil jako soumar, stahoval dřevo z nepřístupných lesů, vozil náklady s produkty, které  horalé, uměli vyrobit aby je pak směnili či prodali za věci, které potřebovali pro život.

Seno se nechávalo pro krávu a bylo na huculovi, aby si našel potravu na horských pastvinách a v lesících.

Hucul je přímým potomkem Tarpana, s příměsí krve kertaka a koně arabského. Jméno mu dala oblast Huculsko, ležící v dnešním Rumunsku a slovo Hucul, znamená zbojník.

Huculský kůň až do založení hřebčína v Lučině v roce 1856 nebyl předmětem žádného cíleného zušlechťování.

Hřebčín Lučina měl za úkol zaměřit se na zlepšování vlastností tohoto původního, vytrvalého skromného a nesmírně výkonného koně převážně pro potřeby armády.

 

Významná data, která ovlivnila novodobý rozvoj plemene:

1856 - založení hřebčína Lučina pod hřebčínem  Radovec  (Radauti) 

1872 - zrušení chovu huculského koně v hřebčíně Lučina

1877 - obnovení chovu huculského koně v hřebčíně Lučina

1914 - přesun huculů z hřebčína Lučina do vnitrozemí Rakouska do Gotenprundu a následně do Waldhofu

1918 - rozdělení huculů mezi nástupnické státy bývalé Rakousko-uherské monarchie - Polsko, Československo, Rumunsko ale také Tyrolsko

1922 – přesun podílů z huculského stáda z Waldhofu do nově vybudovaného hřebčína v Topolčiankách na Slovensku.

Do Topolčianek přišli tito koně:
Hřebci: Goral I (1), Hroby I (1)
Kobyly:  Goral I (6), Hroby (4), Hroby I (4), Miszka (1)
Hříbata: Goral I (4), Hroby I (12)

1925 – zakoupení hřebce Gurgul původem z východu Slovenska pro zamezení nepříznivého vlivu příbuzenské plemenitby

1936 – zrušení chovu huculů v Topolčiankách

1939 – obnovení chovu huculů v Topolčiankách 

Ve 30. letech dvacátého století však nastal nový trend zvětšování a zmohutňování huculského koně. Pro tento účel se používal kůň arabský, lipický, a v Močiarkách haflinger.

V 50. a 60. letech pak ve Zlobinách trofejní hřebci v typu horského koně (13 Muráň) a hřebci fjordského koně (Hron a Byrlad).

V 70. letech se ze zmohutňováním hucula fjordským koněm přestalo a v huculském stádě se prováděla pouze čistokrevná plemenitba.

Po roce 1945 huculové nestačili naplňovat požadavky v lesním hospodářství, odkud je vytlačila mohutná plemena Norika a ani požadavkům novodobého zemědělství, kde zavládla mechanizace.

V sedmedesátých letech byl na pokraji vyhynutí. Díky nadšencům ze združení kolem Otakara Leiského se podařilo chov huculského koně v Čechách obnovit.

Reportáž České televize z Hucul Clubu Praha ze dne 2.1.2011, kdy Hucul Club vstupoval do třicátéhodevátého roku své existence, můžete zhlédnout zde:
http://www.ct24.cz/domaci/111414-cesi-pomohli-zachranit-huculy-pred-vymrenim/

 

V roce 1979 byl huculský kůň zařazen do chráněného genofondu původních a primitivních plemen hospodářských zvířat FAO a v roce 1993 bylo toto plemeno prohlášeno genovou rezervou ČR.



Odkazy na stránky Asociace chovatelů huculského koně a to na Šlechtitelský program a Řád plemenné knihy:

http://www.hucul-achhk.cz/pdf/program.pdf

http://www.hucul-achhk.cz/pdf/rad2010.pdf

 

 

http://www.slunecno.cz/pocasi-na-web/